Ježíš, přicházející z Božského, používal právem těchto slov, protože všechno přehlížel a jako jediný mohl vše skutečně objasnit. Jeho poselství, které se nedá od něho oddělit, ukazuje ve zmatku falešných názorů jasnou cestu ke Světlu. To znamená pro všechny lidské duchy možnost povznesení nebo vzkříšení z hmotného, do kterého jsou ponořeni ke svému dalšímu vývoji. Takové vzkříšení je pro každého životem!
Naslouchejte prosím jednou pozorně: Všechno nízké a všechno zlo, tedy všechno, co se nazývá temnem, existuje jen ve hmotnosti, v hrubohmotnosti a v jemnohmotnosti! Kdo to správně pochopil, ten tím získal již mnoho.
Jakmile člověk smýšlí zle nebo také nízce, tak sám sobě škodí strašným způsobem. Hlavní síla jeho chtění pak proudí jako vyslaný magnetický paprsek vstříc nízkému, přitahuje odtamtud na základě své tíže hutnější a skrze hutnost opět také temnější jemnohmotné, čímž lidský duch, od něhož chtění vychází, je tímto hutnějším druhem hmotnosti obalen. Také když je lidské smýšlení směřováno hlavně jen do pozemského, stejně jako když je v poutech nějaké vášně, která nemusí být jen nemravností, zábavou a opilstvím, nýbrž i výraznou zálibou pro cokoliv pozemského, tak bude se kolem jeho ducha uzavírat více či méně hutný jemnohmotný obal, skrze děj, který jsem již uvedl.
Tento hutný a tím také temný obal zdržuje ducha od veškeré možnosti vzestupu a zůstává, dokud tento duch nezmění druh svého chtění.
Jen vážné chtění a vážné úsilí po vysokém duchovnu může takovýto obal uvolnit a nakonec zcela rozpustit, protože pak nedostává žádný příliv síly stejného druhu, pozvolna ztrácí oporu a nakonec rozpuštěný odpadá, aby se tím duch osvobodil ke vzestupu.
Pod jemnohmotností není snad míněno zjemnění této viditelné hrubohmotnosti, nýbrž je to této hrubohmotnosti zcela cizí druh, jiné podstaty, která se přesto může nazývat hmotností. Je to přechod k bytostnému, ze kterého pochází duše zvířete.
Zůstanou-li lidé ve hmotnosti, tak musí jednou přirozeně být vtaženi do rozkladu všeho hmotného, jemuž je toto podrobeno, protože následkem svého obalu se již nemohou od hmotnosti odloučit v pravý čas.
Oni, kteří jsou do hmotnosti na své vlastní přání ponořeni ke svému vývoji, zůstávají v ní vázáni, pokud neudrží pravou cestu! Neumí dosáhnout opětovného vynoření, které znamená vzkříšení vstříc Světlu. — —
K bližšímu vysvětlení vám poslouží to, že každý vývoj zárodku ducha k osobnímu vědomí já vyžaduje ponoření do hmotnosti. Jen v prožití ve hmotnosti se k tomu může vyvíjet. Není mu k tomu otevřena žádná jiná cesta. Avšak nebude snad k tomu nucen, nýbrž stane se to pouze tehdy, jakmile se v něm k tomu probudí vlastní touha. Jeho přání žene ho pak vstříc nutnému vývojovému postupu. Ven z takzvaného ráje nevědomého, a tím také ven z neodpovědného.
Ztratí-li lidé ve hmotnosti vlivem falešných přání pravou cestu, která vede opět vzhůru, zpět ke Světlu, tak zůstanou bloudit ve hmotnosti.
Pokuste se jednou pozorovat dění v hrubohmotnosti. Vznik a zánik ve vašem nejbližším a vám viditelném okolí.
Pozorujte utváření forem v klíčení, růstu, zrání a odumírání, tedy spojování základních látek, dozrávání a znovu opětovný přechod do základních látek skrze rozštěpení, tedy rozpadnutí zformovaného v rozkladu. Vidíte to u vody, také u kamenů v takzvaném zvětrávání, u rostlin a zřetelně u těl zvířecích a lidských. Jak je tomu však zde v malém, tak děje se to také přesně ve velkém a nakonec právě tak v celém světovém dění. Ne jen v hrubohmotnosti, která je pozemským lidem viditelná, nýbrž také v jemnohmotnosti, v takzvaném onom světě, který však nemá ještě nic společného s rájem. — —
Celá hmotnost visí jako velký věnec, jako nejspodnější část stvoření, a pohybuje se v obrovském kruhu, jehož oběh obsáhne mnoho milionů let. V dění velkého stvoření se tedy neotáčí všechno jen kolem sebe, nýbrž se celek ještě zvláště nezadržitelně pohybuje v ohromném koloběhu. Tak jako plynul tento velký běh od prvního shluknutí až k současnému završení, tak jde stejným způsobem dál, nezadržitelně, až k začínajícímu a plně se rozbíhajícímu rozkladu zpět do prahmoty. Kruh jde pak i s touto prahmotou přesto klidně dál, aby v pak následujícím novém shluknutí se vytvořily nové světové části, které v sobě nesou panensky nespotřebované síly.
Taková je velká vývojová dráha, věčně se opakující, jak v nejmenším, tak také v největším. A nad tímto koloběhem stojí prvotní, duchovně čisté stvoření, které se nazývá rájem. Ten však na rozdíl od zformované hmotnosti není podroben rozkladu.
V tomto věčném, zářícím a nad koloběhem stojícím čistě duchovním spočívá původ nevědomého duchovního zárodku člověka. Je to také to duchovní, které je konečným cílem lidského ducha, který se ve hmotnosti stal sebe vědomým a tím také osobností. Jako zárodek vychází nevědomý a bez odpovědnosti. Jako vlastní, vědomá a tím také zodpovědná osobnost vrací se zpět, pokud ... na své nutné cestě hmotností nezbloudí a tím v ní neuvízne, nýbrž z ní slaví vzkříšení jako lidský duch, který se stal plně vědomým. Radostné opětovné vynoření z hmotnosti, vstříc této světlé, věčné části stvoření.
Pokud se lidský duch nachází ve hmotnosti, vykonává s ní část věčného koloběhu, aniž to ovšem sám pozoruje. A tak s ní přichází konečně jednoho dne na onu hranici, kde světová část, v níž se nalézá, blíží se pozvolna rozkladu. Avšak potom je pro všechny lidské duchy ještě se nacházející ve hmotnosti nejvyšší čas, pospíšit si stát se takovými, aby mohli vystoupit, k bezpečnému, světlému přístavu věčné říše, tedy nalézt pravou a především nejkratší cestu, aby opustili oblast začínajících nebezpečí ve hmotnosti, dříve než je tato mohou s sebou strhnout.
Kdo to neučiní, bude to mít stále těžší a nakonec bude pro něj příliš pozdě!
Bude pak se vším ostatním vtažen do pozvolného rozkladu, při kterém bude rozloženo jím získané osobní „já“. Za tisícerých muk se tím stane opět nevědomým duchovním semenem. To nejhroznější, co se může stát osobně vědomému duchu.
To jsou všichni ti, kteří svou osobnost vyvinuli falešným směrem. Tito musí ji proto opět ztratit jako neupotřebitelnou a škodlivou. Rozklad snad není, dobře si všimněte, totožný se zničením. Zničeno nemůže být nic. Je to jen navrácení do původního stavu. Zničeno je u takovýchto zatracených jen doposud získané osobní „já“, což probíhá za největších muk.
Takovíto zatracení nebo zavržení tím přestanou být hotovými lidskými duchy, zatímco jiní, jako sebevědomí duchové smějí vejít do věčné říše radosti a Světla a vědomě požívají veškeré té nádhery. —
Jako obilné pole po řadě let nese stále horší úrodu a jen změnou osiva obdrží čerstvé síly, nejinak je tomu v celé hmotnosti. Také ta se jednou opotřebuje a musí obdržet rozkladem a obnoveným spojením novou sílu. Takovéto události vyžadují však miliony let. Avšak také v událostech mnoha milionů let nastane jednou určitý rok jako rozhodující hranice nutného odloučení všeho upotřebitelného od neupotřebitelného.
A tento okamžik je pro nás ve velkém koloběhu nyní dosažen. Ve hmotnosti se nacházející lidský duch se musí konečně rozhodnout ke vzestupu, nebo ho hmotnost zadrží v sevření pro pozdější nadcházející rozklad …, který je věčným zatracením, ze kterého již více není možné duchovní osobně sebevědomé vzkříšení a vzestup do světlé a věčné části stvoření, která je nad takovýto rozklad povznesena. —
V přirozeném vývoji celku je již dlouho vzata jakákoliv možnost, aby se na této přezrálé pozemské úrovni mohly vtělit lidské zárodky toužící po uvědomění, protože by potřebovaly příliš mnoho času, aby jako sebevědomí duchové ještě včas z této hmotnosti odešli. V přirozeném dění se potká cesta duchovních zárodků jen s takovými světovými částmi, které mají stejnorodost v tom, že jejich nutnost vývoje potřebuje přesně tak dlouhou dobu, jakou potřebuje ke zdokonalení v nejdelším případě také zárodek ducha. Jen stejnorodost vývojového stupně dává volnou cestu duchovnímu zárodku, zatímco větší zralost světové části vytváří pro nehotový zárodek ducha zcela neprostupné hranice. Také v tom je výtka nespravedlnosti a chyby zcela nemožná. Každý lidský duch proto může s nejvyšší zralostí svého hmotného okolí, ve kterém se pohybuje, stát současně zralý na oné hranici, na které tato část hmotnosti nyní stojí a kterou v této době obýváme.
Není ani jednoho, který by nemohl být zralý! Rozdílnost mezi lidmi je jen nutným následkem jejich vlastního svobodného chtění. Nyní přechází hmotnost z přezrálosti do rozkladu, aby současně plynula vstříc svému znovuzrození.
Pro klasy na poli lidských duchů však přichází žeň, sklizeň, a tím i třídění. Zralí budou povzneseni ke Světlu působením přírodních zákonů, které postupně sejmou jemnohmotný obal, čímž se duch od něj oproštěn vědomě povznese vzhůru do říše stejného druhu, všeho věčně duchovního. Neschopní však budou ve hmotnosti zadrženi hutností svého jemnohmotného těla, kterou sami chtěli. Osud takových je pak ten, že jejich jemnohmotné tělo zůstává podrobeno nyní začínajícím proměnám ve hmotnosti a musí v ní tisíce let trpět v nejbolestnějším rozkladu. Velikost takových muk nakonec lidského ducha přemůže takovým způsobem, že ztratí vědomí sebe sama. Tím rozpadne se také v uvědomování získaná forma obrazu Božího, lidská forma. Po úplném rozkladu hmotného zpět v prahmotu uvolní se také to, co se stalo opět nevědomě duchovním, a vznese se vzhůru k příslušnému druhu. Avšak nevrací se zpět jako vědomý duch, nýbrž jako nevědomé semeno, které jednou znovu začne své putování nově probuzeným přáním v nové světové části.
Z tohoto vysokého hlediska, tedy shora dolů, volil Kristus, tak jako vždy, svá slova a tím popisoval děj ve vzkříšení ze hmoty, do níž se duchovní semeno ponořilo.
Představte si jen jednou, že sami stojíte nad hmotou.
Pod vámi leží rozprostřena jako orná půda veškerá hmotnost ve svých mnohých druzích. Duchovní zárodky klesající shora vchází do hmotnosti. A pozvolna, po dlouhé době, vynořují se v mnohých mezidobích hotoví lidští duchové, kteří se stali v hmotných prožitích sebevědomými a s touhou po vysokém mohou odložit všechno hmotné. Tito tím slaví vzkříšení ze hmotnosti!
Avšak ne všechny zárodky přichází zralé na povrch. Mnohé z nich zůstávají zpět a musí tam nutně zahynout. —
Je tomu přesně tak, jako na obilném poli.
Jako u pšenice se veškerý samotný tajuplný vývoj odehrává v půdě k tomu nutné, tak se u duchovního zárodku hlavní vývoj odehrává ve veškeré hmotnosti. —
Kristus každou svou větou obrazně objasnil nějaký přirozený děj ve stvoření. — —
Pokud by řekl: „Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mé poselství“ nebo „skrze mé Slovo“ nebo „skrze mne“, tak je to totéž. A znamená to totéž jako: „Nikdo nenajde cestu, než skrze to, co já říkám.“ Jedno znamená totéž co druhé. Právě tak by mohl říci: „Přináším vám ve svém poselství možnost vzkříšení z hmotnosti, a tím také život“ nebo „Já jsem se svým Slovem pro vás vzkříšení a život“.
Lidé mají chápat smysl, avšak ne sami sebe mást slovíčkařením. — — —