Doznívání k Poselství Grálu 2

35. Příroda

Jako u výrazu „duše“ byl mezi lidmi zformován mlhavý všeobecný pojem, tak je tomu také s výrazem „příroda“. Také toto slovo je příliš mnoho používáno jako veliký souhrnný pojem pro všechno, s čím by se člověk rád a pohodlným způsobem chtěl vypořádat, aniž by si nad tím lámal hlavu. Zejména však pro to, kde člověk již předem věděl, že nebude moci přijít k žádnému jasnému řešení.

Jak často se slovo „přirozeně“ používá, aniž by se při tom vůbec mínilo něco určitého. Člověk mluví o „spojení s přírodou“, o krásné přírodě, rozbouřené přírodě, o přirozených pudech, a tak to jde dál v nesčíslných názvech, kterými se chce ve velkých rysech označit něco, co více nebo méně přivádí do souvislosti s přírodou.

Co je však příroda! Muselo by být přece právě tomuto základnímu výrazu nejprve zcela jasně rozuměno, dříve než se ho používá ke všemu možnému. Nadhodíte-li však jednou tuto otázku, tak bude vám sice bezpochyby dáno mnoho vysvětlení s větší nebo menší určitostí údajů o tom; avšak z toho všeho můžete jasně shledat, že lidé si při tom často dělají velmi mnohostranné představy, kterým však schází jednotné vědění.

Chceme proto v tomto razit cestu k pevnému obrazu v představě pro lidské slovo „příroda“.

Bude nejlepší, když pojem pro to rozdělíme v naší představivosti do oddílů, abychom tím snáze dosáhli k porozumění celku.

Vezměme proto nejprve hrubou formu „přírody“, zevnější projev! Vycházím při tom pro jednoduchost výjimečně od myšlení pozemského člověka a otočím všechno teprve pak až nakonec, aby před vaším zrakem opět stál správný průběh odshora dolů.

Příroda pozorovaná v nejhrubším smyslu, tedy viděná vaším hrubohmotným pozemským zrakem, je prožhavená a tím oživená a zformovaná hmota. Pod pojmem hmota představte si různé vrstvy hmotnosti.

K tomu patří v první řadě všechny obrazy, které jste schopni vnímat pozemským zrakem, jako krajiny, také všechny pevné a pohyblivé formy rostlin a zvířat, vyjádřeno obsáhleji: všechno, co skrze své pozemské tělo jste schopni vnímat vašimi hrubohmotnými smysly.

Vyjmuto je však z toho všechno to, co lidé uměle zformovali, kde stávající podrobili změnám, jako u domů a jakýchkoliv jiných výtvorů. To pak přestalo náležet k přírodě.

Při tom blížíme se již k samotnému základnímu rozlišování: Co člověk změnil, neponechal v jeho základních vlastnostech, nepatří již více k přírodě ve skutečném smyslu!

Protože však říkám, že příroda ve svém nejzevnějším projevu je prožhavená a tím oživená a zformovaná hrubohmotnost, a vy z Poselství již víte, že hmotnost prožhavují bytostné síly, tak můžete sami beze všeho vyvodit, že příroda může být jen to, co je v úzké souvislosti s bytostnými silami.

Míním zde ty bytostné síly, které se jako kruh uzavírají kolem hmotnosti.

Je to zcela zvláštní druh, o kterém budeme muset v nejbližší době mluvit, protože jako zvláštní druh stvoření se oddělil od velikého všeobecného pojmu bytostného, které se nachází ve všech sférách jako základ a směřuje až k hranici, kde začíná bezbytostnost Boha.

Musím nynější pojmy o bytostném, které jsem vám již mohl dát, postupem času ještě více rozšířit, pokud chci doplnit obraz, který budete schopni přijmout se stoupající zralostí svého ducha.

Příroda je tedy všechno to, co se ze hmotnosti bytostnými silami, které vám ještě musím blíže vylíčit, mohlo prožhavením zformovat a spojit a je lidským duchem v základu nezměněno.

Nezměněný základ, který dali bytostní, to je podmínka pro správný výraz: příroda!

Tedy výraz „příroda“ zcela neoddělitelně souvisí s tím bytostným, které proniká hmotností. Z toho můžete také správně odvodit, že příroda není snad vázána na hmotnost, nýbrž jen na bytostné, že přirozené bytí a vůbec příroda je nezkřivené trvalé působení bytostného tvoření!

Tak přicházíme nyní krok za krokem vždy blíže k pravdě; neboť můžeme pokračujíce dál, také odvodit, že přírodu a ducha lze chápat jen odděleně! Příroda spočívá v působení zcela určitého bytostného druhu a duch je, jak víte, něco zcela jiného.

Duch je sice skrze inkarnace často postaven doprostřed přírody, avšak není přírodou a také žádnou její částí, jakož i příroda není žádnou částí lidského ducha!

Vím, není to lehké, že z těchto krátkých slov nemůžete jasně poznat, oč při tom jde, avšak když se do toho správně pohroužíte, tak to můžete pochopit, a nakonec má být přece váš duch v první řadě pohyblivý, ve snaze proniknout do Slova, které mu já poskytuji.

Právě k tomu nutná námaha přináší vám pohyb, chrání vašeho ducha před spánkem a smrtí, vytrhuje ho vysoko vzhůru z návnad plíživé temnoty.

I když je mi také tak často úskočně rozumářsky a zlovolně vytýkáno, že skrze mé Slovo lidi skličuji a znepokojivě jim hrozím upozorněním na neustále číhající nebezpečí duchovního spánku a smrti, jen abych tím získal vliv, tak přece nikdy nepřestanu, abych před vás obrazně stavěl nebezpečí, která hrozí vašemu duchu, abyste je znali a již více se nedostali do léček a svodů; neboť já sloužím Bohu a ne lidem! Tím dávám to, co lidem prospívá, a nejen to, co se jim pozemsky líbí a přitom duchovně zabíjí!

Právě to, čím je mé Slovo ve zlém chtění napadáno ve službě zoufale se již bránícím temnotám, svědčí právě jen o tom, že já sloužím v Pravdě Bohu a nehledím také na to, abych se lidem Slovem zalíbil, abych je pro své Slovo získával!

Lidé musí být přece vytrženi ze své jimi samými zvolené duchovní pohodlnosti, která je schopna jen uspávat, místo aby je posílila k oživení, jak Ježíš již kdysi řekl s napomínáním, že jen ten, kdo se v sobě nově zrodí, může vejít do království Božího, a také ve svém opakovaném poukazu na to, že všechno se musí stát novým, aby to mohlo před Bohem obstát!

A lidé také stále sami hovoří o těchto závažných slovech, s dojemným hlasem nejpoctivějšího přesvědčení o Pravdě, která se v nich skrývá. Přistoupí-li však k nim požadavek, že nejprve oni sami musí se v duchu stát novými, pak křičí jeden přes druhého běda; neboť sami na sebe při tom přece nikdy nemysleli!

Ve své pohodlnosti se nyní cítí stísněni, a přece doufají, že budou za jásavých chórů vpuštěni do nebe, aniž sami při tom něco udělají, než jen požívání veškeré té radosti!

Nyní snaží se nepohodlného hlasatele s křikem přehlušit v přesvědčení, že to přivedou ke konci jako již jednou u Ježíše, jehož jako zločince, buřiče a rouhače nejprve před lidmi morálně zostudili a pak zavraždili, takže dokonce i pak podle zdánlivého práva lidských zákonů mohl být ještě odsouzen a usmrcen.

I když je to dnes přece v mnoha věcech jiné, tak nechybí na zemi vychytralá bystrost rozumu, který slouží temnu, aby i to nejprostší a nejjasnější obratně znetvořil a tím působil na lidi prosté a nezúčastněné a tak jako přece ve všech dobách poskytl také ochotné falešné svědky, kteří skrze nenávist a závist nebo vyhlídku na zisk jsou mnohého schopni.

Avšak svatá vůle Boží je mocnější než takové lidské konání, ve své neochvějné spravedlnosti se nemýlí, jak je to možné u lidí! Tak bude muset nakonec všechno temno ve zlém chtění sloužit jen Světlu, aby tím svědčilo pro Světlo!

Avšak lidé, kteří se snaží poctivě pochopit Boží Pravdu, budou se na tom učit a poznávat Boží velikost, jeho moudrost, jeho lásku, a budou mu radostně sloužit!

Střezte se před leností svého ducha, před pohodlností a povrchností, vy lidé, vzpomeňte podobenství o moudrých a pošetilých pannách! To je dosti jasné ve své veliké jednoduchosti, takže každý člověk je schopen snadno pochopit smysl. Učiňte je v sobě činem, pak všechno ostatní přijde samo od sebe. Nemůže vás nic zmást; neboť půjdete klidně a s pevným krokem svou cestou.

Avšak vraťme se nyní zpět k výrazu „příroda“, jehož pojem vám chci jako nutný poskytnout.

První, nejhutnější oddíl z ní jsem již vysvětloval ve velikých obrysech. Jakmile člověk při svém působení jako základ přírody skutečně nechá přírodu setrvávat a nesnaží se ji v jejích druzích rázně měnit, nýbrž pouze skrze zdravé podporování, tedy nezkřivený vývoj buduje působí, pak také ve všem nalezne a obdrží korunování svého díla, které doposud nikdy nemohl očekávat, protože všechno od přirozenosti násilně odvrácené je v růstu schopno přinést také již jen pokřivené, které nemůže mít ani pevnou oporu, ani stálé trvání.

To bude také jednou pro vědu jako základ velikých hodnot. Jedině když příroda ve svém bytostném a zákonům stvoření odpovídajícím působení vytváří spojení hmotností, jen v tom spočívá budující síla a vyzařování, zatímco u jiných, těmto zákonům ne přesně odpovídajících spojení, vzniklých skrze lidské smýšlení, vytváří se vzájemně škodlivá, dokonce snad i ničivá, rozkladná vyzařování, o jejichž skutečných konečných účincích nemají lidé ani tušení.

Příroda ve své zákonům stvoření odpovídající dokonalosti je nejkrásnější dar Boží, který on dal svým tvorům! Ona může přinést jen užitek, pokud není skrze změny pokřivena a zavedena na falešné cesty ve chtění vědět vše lépe tohoto pozemského lidstva.

Nyní přistupme k druhému, hrubohmotnému zraku ne hned tak viditelnému oddílu „přírody“.

Tento oddíl sestává zejména ze střední hrubohmotnosti, tedy ne z nejhutnější a nejtěžší, která skrze svůj těžký druh musí být ihned pozemskému zraku viditelná.

Hrubohmotný zrak může u střední hrubohmotnosti pozorovat jen její účinky v těžké hrubohmotnosti. K tomu například patří zesílení všeho prožhavením zformovaného, jeho vývoj v růstu a zrání.

Třetí oddíl „přírody“ je pak rozmnožování, které samočinně nastává při zcela určitém stupni prožhavení a zralosti vývoje. Rozmnožování v prožhavené hrubohmotnosti nemá tedy s duchem co do činění, nýbrž patří k přírodě!

Proto je také nutkání k rozmnožování správně označováno za přirozený pud. Zcela určitá zralost bytostným prožhavené hmotnosti dává vyzařování, která při setkání pozitivního a negativního druhu se spojují, zpětně působíce tlačí na hrubohmotnost a podněcují ji k činnosti.

Duch nemá s tím co do činění, nýbrž tato činnost je daň přírodě! Stojí zcela stranou od duchovního, jak jsem již dříve jednou naznačil v Poselství.

Nazvěme nyní tuto výměnu záření a spojení daní přírodě, tak je to správné; neboť je to druh veškerým bytostným až ke zcela určitému stupni prožhavené hmotnosti, která se tím snaží opatřit neustálé zákonům stvoření odpovídající obnovení, které z jedné části v sobě nese udržování a v druhé části požaduje rozmnožování.

Tento projevující se přírodní zákon je účinkem určitých vyzařování. Udržování přináší to s sebou skrze s ním spojené povzbuzení a obnovení buněk.

To je v první řadě hlavním účelem této daně, kterou žádá příroda od pohybujících se tvorů. Příroda nezná v tom žádného rozdílu a všechny důsledky jsou užitečné a dobré.

Jen člověk to všechno v tomto opět pro sebe samého chorobně vystupňoval a tím pokřivil a znetvořil, přestože právě on by mohl nalézt normální vyrovnání v druhu zcela určitého pozemského zaměstnání.

Nedbal však toho, co od něj příroda ve svém tichém napomínání nebo varování žádá, nýbrž všechno chorobně přepínaje chce přírodu se svou nevědomou svévolí řídit nebo ovládat, chce ji často nutit do způsobů, které hrubohmotnosti musí škodit a oslabovat ji, nebo dokonce ničit, a tak i v tom přivodil rovněž zpustošení, jak to učinil v celém stvoření.

Z tohoto nejprve jen rušivého člověka stal se ničitel ve všem, co on myslí a dělá, kdekoliv je.

Postavil se tím pod všechny tvory.

Učte se nejprve důkladně znát přírodu, od které jste již dlouho odvráceni, pak bude možné, abyste se opět stali lidmi, kteří žijí v Boží vůli, a tím budete skrze přírodu sklízet zdraví k radostné, budující činnosti na zemi, která může samotnému duchu podporujíc pomoci k jeho nutné zralosti!

[Poselstvi Grálu od Abdrushina]  [Doznívání k Poselství Grálu]