Doznívání k Poselství Grálu 1

40. Kdo nyní nechce znát moje Slovo kvůli něčemu jinému, toho nebudu já znát v hodině jeho nouze!

Kdo nyní nechce znát mé Slovo! Tato věta nemá být žádným varováním, nýbrž je úderem. Úderem, který ostře směřuje proti veškeré lenosti a pohodlnosti lidských duchů, proti jejich domýšlivosti a chtění vědět všechno lépe.

Co všechno spočívá v této nechuti k poznání, je velice obsáhlé. Je tím souzeno nejen odmítnutí a jakékoliv chtění vědět všechno lépe, nýbrž také vlažnost, lenost nebo bázeň z nějakého důvodu. A kdo Slovo již přijal a nesnaží se vší silou přivést v sobě k životu, kdo nečinně sní v bludu jistého vlastnictví mého Slova a ochabuje v tom tak, jak si to tak mnozí věrní církevní věřící učinili zhoubným zvykem, toho to zasáhne se stejnou nezmírněnou mocí.

A jestliže se praví: „Kvůli něčemu jinému!“, tak v tom spočívá víc, mnohem víc, než by si kdokoliv povrchní mezi čtenáři nebo posluchači z toho chtěl vzít. Tato krátká slova však obsahují veškeré lidské slabosti, kterých není málo.

Dokonce i milá ješitnost nechá mnohého člověka, aby potlačil v daném okamžiku přiznání ke Slovu. Bojí se tím nastavit vlastní kůži nebo vyvolat posměch u druhých lidí. Bylo by mu trapné, kdyby musel vidět také jen úsměv na rtech někoho jiného.

Ve zbabělosti se pak sám v nitru omlouvá s ujištěním, že je mu Slovo „příliš svaté“, než aby je vydal posměchu.

To je pro slabochy docela dobrý uklidňující prostředek; avšak je to falešné ve všech případech, kdy je o tom nastolena otázka. Obratné obejití odpovědi nebo vyhnutí se otázce je totožné se zapřením. Silný bude na to vždy dávat vážnou a klidnou, avšak určitou odpověď, a taková nebude také nikdy posmívána, protože pomoc Světla v ní spočívající pohnutku k posměchu potlačí.

Nedá-li ani pak tazatel, který chce útočit, pokoj, tak může být krátce a ostře odmítnut, aniž by se při tom popřelo vlastní přesvědčení nebo se úzkostlivě potlačilo.

Slovy „kvůli něčemu jinému“ není míněn jen jiný člověk, nýbrž také „jiné“! Tedy také nějaká věc.

Svaté Slovo nesmí být tedy popíráno s ohledem na jiného člověka, ať již z lásky, nebo strachu, stejně tak nesmí být zanedbáváno z pohodlnosti nebo kvůli zaměstnání a každodenní práci v bludu, že člověk po práci musí mít svůj klid nebo že zotavení je nutnější než namáhavé studium anebo že starosti o denní chléb nedovolují otevření duše, pro Slovo tak bezpodmínečné.

To všechno je pak „nechtít znát Slovo kvůli něčemu jinému!“

Nyní přišla doba pro upřímné, odvážné přiznání! Přiznání na přímé otázky. Slovo snad nemá být nošeno za těmi, kteří se po něm neptají! Toto ustanovení trvá dál, protože patří k třídění lidí.

Tím, že se pro Svaté Slovo nesmí získávat, že nemá být nabízeno a donášeno, se má dosáhnout toho, aby každý jednotlivec prokázal, zda v sobě nese skutečnou touhu po Pravdě.

Kde skutečně je v nitru takováto touha, a kde není zkalena nebo potlačena rozumovou ješitností a chtěním vědět všechno lépe, tam zasáhne duchovní pomoc tak silně, že takovýto člověk v každém případě v pro něj pravém čase přijde do styku s mým Slovem a je mu tím dána příležitost ke konečnému rozhodnutí o své vlastní cestě.

Ti však, kteří v sobě takovouto touhu už nemají, jsou již odsouzeni!

Je to samočinné působení zákona, který nyní neúprosně postupuje vpřed také na zemi.

Pro každého pozemského člověka proto nyní přijde také hodina, kdy bude Slovo velice potřebovat!

Já a Slovo jedno jsme! Kdo tedy zná mé Slovo, ten zná také mne. Spatřit mne tělesně není při tom nutné; neboť on tím obdržel duchovní spojení se mnou, lhostejno, zda si je toho vědom či nikoliv. Člověk, který přijal mé Slovo, přijal tím také mne a je se mnou spojen.

Kdo je však takovýmto způsobem spojen, ten nemůže být odvlečen temnotami. Temno není schopno strhnout ho dolů do oblastí rozkladu, kam bude samo sraženo tlakem Světla!

Tento pro každého lidského ducha rozhodující okamžik bude pro něj hodinou jeho nouze!

Nežije-li pevně ve Slově, tak se nemůže spojit s vláknem, které ho bezpečně udrží, jeho duch zůstane nevázán bloudit, pokud se ještě při tom zcela nespojí s temnem a neklesne-li s ním dolů do hrůzy. Také ti jinak vždy ochotně pomáhající duchové musí stát v tomto případě nečinně stranou.

Zůstane-li však duch nevázán a nezachytí-li se ve Slově, tak strhnou ho dolů klesající temnoty s sebou, protože ho Světlo neudrží a protože žádný duch nesmí nadále ve vlažnosti nerozhodně kolísat a setrvávat v bloudění. Buď vzhůru ke Světlu, nebo dolů do temnot! Doba liknavého vyčkávání a rozmýšlení se je pryč.

„Toho nebudu znát v hodině jeho nouze!“ je proto i těžkým rozsudkem v celém stvoření.

Je žalostné, že lidé sami tupě míjejí tyto vážné věci a ve své duchovní lenosti všechno poznávají teprve tehdy, když to poznat musí. Avšak pak je příliš pozdě. Avšak i v této smrtonosné lenosti spočívají jen účinky doposud tak zločinně používaného svobodného chtění veškerého lidstva, které si samo takovouto tupost vnutilo. —

Všichni lidé stojí v zákoně jako každý tvor; jsou zákonem sevřeni a prostoupeni a v zákoně, skrze zákon přece také povstali. Žijí v něm, a ve svobodném chtění si sami tkají svůj osud, svou cestu.

Tyto samočinně tkané cesty vedou je také při inkarnaci zde na zemi cíleně k takovým rodičům, které pro své dětství bezpodmínečně potřebují. Tím přicházejí také do takových poměrů, které jim prospívají, protože tím obdrží právě to, co pro ně dozrálo jako ovoce vláken jejich vlastního chtění.

V prožívání, které z toho vzniká, také dále dozrávají; neboť jestliže bylo jejich předchozí chtění špatné, tak bude také úplně odpovídající jeho ovoce, které při tom musejí poznávat. Toto dění s nevyhnutelnými konečnými účinky je současně také neustálým splňováním kdysi pěstovaných přání, která v každém chtění skrytě dřímají a která přece vytváří hybnou sílu každého chtění. Takovéto plody pouze přichází často až o jeden pozemský život později, avšak dostaví se vždy.

V těchto následcích spočívá kromě toho ještě i vyrovnání všeho toho, co člověk doposud zformoval, ať již dobrého, nebo špatného. Jakmile si z toho vezme poučení a dospěje k poznání sebe sama, tak má tím také bezpodmínečnou možnost vzestupu v každém okamžiku, jakož i z každé životní situace; neboť nic není tak obtížné, aby se to nemohlo změnit při vážném chtění k dobru.

Tak působí to v neustávajícím pohybu bez přerušení v celém stvoření, a také lidský duch ustavičně tká jako každý tvor ve vláknech zákonů svůj osud, druh své cesty. Každé hnutí jeho ducha, každé zakolísání jeho duše, každé jednání jeho těla, každé slovo navazuje mu nevědomě a samočinně vždy nová vlákna k těm dosavadním, na ně, k nim nebo skrze ně. Formuje a formuje, formuje si dokonce při tom už předem své pozemské jméno, které musí nést v příštím pozemském bytí a které nevyhnutelně nést bude, protože ho tam vlákna jeho vlastního tkaniva jistě a neochvějně vedou!

Tím stojí také každé pozemské jméno v zákoně. Nikdy není náhodné, nikdy bez toho, aniž by jeho nositel sám k němu dříve neposkytl základ, protože každá duše se k inkarnaci nezadržitelně ubírá po vláknech svého vlastního tkaniva jako po kolejích tam, kam podle prazákonů stvoření přesně patří.

Při tom se nakonec stále více napínají vlákna v narůstajícím hmotném zhuštění, kde se záření hrubé jemnohmotnosti těsně dotýkají se zářeními jemné hrubohmotnosti a podávají si ruku k magneticky působícímu pevnému vzájemnému spojení pro dobu nového pozemského bytí.

Příslušné pozemské bytí trvá pak tak dlouho, až se původní síla tohoto záření duše skrze vykoupení mnohým způsobem v pozemském životě změní, čímž také současně ona magneticky působící síla směřuje více vzhůru než dolů k hrubohmotnému, čímž také zákonitě nastane opět oddělení jemnohmotnosti duše od hrubohmotného těla, protože skutečné smísení nikdy nenastalo, nýbrž pouze připojení, které je magnetickým způsobem drženo skrze zcela určitou intenzitu stupně tepla oboustranného vyzařování.

Tak dochází však také k tomu, že duše se musí oddělit od těla zničeného násilím nebo těla podlomeného nemocí anebo oslabeného stářím v okamžiku, kdy toto svým změněným stavem již nemůže vytvořit onu intenzitu vyzařování, která způsobuje takovouto magneticky přitažlivou sílu, jaká je nutná, aby svou částí přispěla k pevnému vzájemnému spojení duše a těla!

Tím nastává pozemská smrt neboli odpadnutí či oddělení hrubohmotného těla od jemnohmotného pláště ducha, tedy odloučení. Je to děj, který se podle pevně stojících zákonů uskutečňuje mezi dvěma druhy, které se jen při přesně odpovídajícím stupni tepla vzájemně spojí skrze vyzařování při tom vzniklé, nikdy však nemohou splynout, a opět odpadnou od sebe, jestliže jeden z těchto různých druhů již více nemůže splňovat jemu danou podmínku.

Dokonce při spánku hrubohmotného těla nastává uvolnění pevného připojení duše, protože tělo ve spánku dává jiné vyzařování, které nedrží tak pevně jako to, kterým je pevné připojení podmíněno. Protože ono však jěště existuje jako základ, nastane pouze uvolnění, žádné odloučení. Toto uvolnění je při každém probuzení ihned opět zrušeno.

Je-li však nějaký člověk náchylný například jen k hrubohmotnému, jako ti, kteří se hrdě označují realisty nebo materialisty, tak jde s tím ruku v ruce to, že jejich duše vytváří v této touze obzvlášť silně ke hrubohmotnosti se chýlící vyzařování. Tento děj má za následek velmi těžké pozemské umírání, protože se duše jednostranně snaží pevně se přidržet hrubohmotného těla, a tak nastává stav, který se nazývá těžkým smrtelným zápasem. Druh vyzařování je tedy směrodatným pro mnohé, ba pro všechno ve stvoření. Tím si lze vysvětlit všechny děje.

Jak duše přichází právě k jí určenému hrubohmotnému tělu, jsem již vysvětloval v mé přednášce o tajemství zrození. Vlákna s budoucími rodiči jsou navázána skrze jejich stejnorodost, která nejprve působí přitažlivě, stále více a více, až se vzájemně při určité zralosti vlákna spojí a propojí se vznikajícím tělem, která pak duši donutí k inkarnaci.

A rodiče již také nesou to jméno, které získali způsobem, jak sami pro sebe tato vlákna utkali. Proto musí být také stejné jméno vhodné pro blížící se, stejnorodou duši, která se musí vtělit. Dokonce křestní jméno nového pozemského člověka je pak dáváno navzdory zdánlivému rozvažování vždy jen takovým způsobem, který odpovídá stejnému druhu, protože k myšlení a uvažování se přimyká vždy jen určitý druh. Tento druh lze v myšlení vždy přesně rozpoznat, a proto také u myšlenkových forem navzdory tisícerým odlišnostem lze jasně a ostře rozeznat ty druhy, k nimž patří. O tom jsem již jednou mluvil při výkladech o myšlenkových formách.

Druh je základem pro všechno. Proto i při největším hloubání nad jmény křtěného bude vždy rozhodnuto tak, že tato jména, která druh vyžaduje nebo zasluhuje, odpovídají zákonu, protože člověk při tom nemůže vůbec jinak, neboť stojí v zákonech, které odpovídají jeho druhu na něj působí.

To všechno přesto nikdy nevylučuje svobodnou vůli; neboť každý druh lidí je ve skutečnosti jen ovocem vlastního skutečného chtění, které v sobě nese.

Je jen zcela zavrženíhodnou omluvou, když si člověk snaží předstírat, že pod tlakem zákonů stvoření nemá svobodu své vůle. Co on musí pod tlakem těchto zákonů na sobě prožívat, je veškeré ovoce vlastního chtění, které tomu předcházelo a zapředlo předem k tomu vlákna, která pak dala ovoci odpovídajícím způsobem dozrát.

Tak nese nyní každý člověk na zemi také přesně to jméno, které si zasloužil. Nejmenuje se proto jen tak, jak zní jeho jméno, není jen tak zván, nýbrž takový i je. Člověk je to, co říká jeho jméno!

V tom není žádná náhoda. Nějakým způsobem to dojde k předepsané souvislosti; neboť vlákna zůstávají pro lidi neroztržitelná; dokud nejsou vyžita lidskými duchy, kterých se týkají a na nichž visí.

To je vědění, které lidstvo dnes ještě nezná a nad kterým se velmi pravděpodobně bude ještě usmívat jako nad vším, co samo ještě nemůže pochopit. Avšak toto lidstvo přece nezná ani ty Boží zákony, které jsou již od prvopočátku stvoření do něj pevně vryty, jimž samo vděčí za svou existenci a které také každou jednotlivou vteřinu na člověka působí, jsou mu pomocníkem, jakož i soudcem při všem, co dělá a myslí, a bez nichž by vůbec nebyl schopen učinit ani jeden nádech! A to všechno nezná!

Proto také není podivné, že nechce uznat mnohé věci jako neodvratné důsledky těchto zákonů, nýbrž se nad nimi snaží posměšně usmívat. Avšak právě v tom, co člověk bezpodmínečně vědět má a vědět musí, je zcela nezkušený, nebo, vyjádřeno bez okras, hloupější než kterýkoliv jiný tvor v tomto stvoření, který se v něm celým svým životem prostě zachvívá. A z této hlouposti posmívá se všemu, co je mu nepochopitelné. Posměch a výsměch je přece přímým důkazem a také doznáním jeho nevědomosti, za niž se brzy bude stydět, jakmile ho skrze jeho neznalost postihne zoufalství.

Jen zoufalství ještě dokáže rozbít tvrdé krunýře, které lidi nyní obklopují a takovým způsobem drží v omezenosti.

Nepotřebuji vám snad proto říkat, s jakým cítěním vnímám nepřátelství, které lidé proti mně již naplivali. Můžete si domyslet, co vidím před sebou v důsledcích zákona, když tak mnozí chtějí o mém Poselství vynášet soud nebo se mu vysmívat a když na vás, kteří se mne snažíte následovat, pohlíží jako na jdoucí po bludné cestě. Každý z těch všech musí nyní projít kolem meče Boží vůle. Ručí za každé slovo, za každou jednotlivou myšlenku; neboť jim z toho nebude nic sleveno!

Nyní budou biti silou, které se nemohou postavit na odpor, před kterou jsou bezmocní, a která běží a uhodí v nich skrze tato vlákna, která oni sami zapředli a utkali svým chtěním a konáním!

[Poselstvi Grálu od Abdrushina]  [Doznívání k Poselství Grálu]